up

Blog

K životu na 100 procent vede i své piráty

Autor: David Halatka   Pridané: 23.01.2014 15:56

Kategória: Médiá o nás
blog

Článok uverejnený v časopise Osobní rozvoj.

Jeremiah Wilson

Jeremiah Edward Wilson (*1974) má geny ryzího obchodníka; byznysem (podomním prodejem) si vydělával už jako třináctiletý kluk. Vystudoval mezinárodní vztahy, působil na Velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Školil, ale skutečný zásah do černého přišel až s jeho patentovanou technologií Maculon (2001) a motivačním programem Power training (2003). 

Dětství je základ. Povězte mi o svých kořenech, rodinném zázemí…

Rád. První, o čem vám povím, co mám spojeno s dětstvím, je neskutečně časté stěhování. Můj táta byl u armády, a my, spolu s třemi dalšími bratry a maminkou, lítali po světě jak hadr na holi. Kalifornie, Nebraska, Utah, Arizona, Connecticut, New York, Pensylvánie i Německo – než jsem odešel na vysokou, poznal jsem 47 různých domovů! Bylo to velmi těžké. Kolikrát se mi chtělo na celé kolo brečet, jak jsem si musel znovu a znovu zvykat na nové kamarády, nové podmínky. Co ale dneska vidím naprosto jasně – právě nezbytnost adaptace na rozličná prostředí mě jedinečně vnitřně vyztužila.

Splín jsem již od třinácti let zaháněl prací

Byl jste děcko „lídr“ party, anebo stydlín s menším sociálním blokem? A neříkejte mi prosím, že obojí.

Ale vážně, obojí (směje se). Po každém novém nastěhování, než jsem se zorientoval, byste mě viděl někde vzadu, rozkoukávat se. Pak už to bylo dobré… Asi vůbec nejtěžší a největší kulturní a sociální skok mě ale potkal v mých dvanácti, kdy jsme se po čtyřech letech v Německu dostali do Arizony, navíc do centra tamní hispánské komunity. Povím vám, to byl kulturní šok. Ale ustál jsem ho. A časem, jak jsem nabýval vnitřní jistoty, se mi na střední škole podařilo něco, o čem v Evropě nemáte příliš představu: V posledním ročníku jsem se stal frontmanem školní kapely, my téhle „funkci“ říkáme „drum major“ –  jde vlastně o chlapecký ekvivalent té dívky, která vede cheerleaders… No, ale aby té radosti nebylo příliš, během zimy jsme se zase přestěhovali, tuším do New Yorku. Bylo to tvrdé. Splín jsem, jako ostatně již od nějakých třinácti, zaháněl prací. Vydělával jsem peníze a vše spořil s vizí, že je v budoucnu použiju na něco velkého.

A tak se i stalo. Ale, ještě nežli se dostaneme k vašim teenagerským začátkům v byznysu, povězte mi pár vět o vašem otci. A třeba i přihoďte, jak se váš vztah s rodiči vytříbil do dnešních dnů.

Otec mého otce byl těžký alkoholik, to samé i jeho otčím. Takže, táta si prošel peklem. Nikdy se sice nedotkl alkoholu, ale své démony kompenzoval jinak, třeba tím, že mě dost bil. Pravda, se mnou to také nebylo nijak lehké. Byl jsem tvrdohlavé, snadno zabejčitelné dítě… Zajímavé byly také ty čtyři roky v Německu, kdy nás otec paranoicky připravoval na eventualitu okamžitého útoku Sovětským Svazem. Šílené... A náš vztah dnes? No, to je snad ještě zajímavější. Před pár lety jsem si pořídil pětiakrový pozemek s rozkošným vesnickým stavením. Naši se úplně zamilovali do představy života na venkově, já tedy postupně pozemek zvelebil, chalupu zušlechtil a vybavil – přesně tak, jak to znáte z barvotiskových filmových obrázků amerického venkova. A rodiče? Zrovna před týdnem mi řekli, že se stěhují někam do Portlandu… To mi hlava nebere. Ale respektuju jejich volbu.

Uvědomění si vlastních slabin a nedostatků vede k jejich rychlému napravení

Vraťme se teď nějakých pětadvacet let dozadu. Je vám třináct. Jste kluk, co si osahává byznys…

Víte, když chcete tvrdě pracovat, vydělávání peněz je vlastně velmi snadné. A být podomním prodejcem novin a bonbonů, čímž jsem já začínal, pro mě navíc bylo tak přirozené, jako jízda na kole nebo ranní čištění zubů. Umění empatie, naslouchání, princip zrcadlení, neochvějné sebevědomí – to všechno jsem dům od domu rychle vylepšoval, zdokonaloval. Povím vám, že mi až hlava nebere, jak málo lidí je dobrých v něčem, co mně přijde naprosto snadné a samozřejmé.

Na vašem životním příběhu je, krom jiného, pozoruhodné, že jste těsně po střední škole navštívil naši vlast, tehdy ještě Československo.

Ano, jako jeden z úplně prvních Američanů som přišel do země, z níž právě spadl balvan totality, a která si nabytou svobodu naplno a musím říct, že velmi sympaticky užívala. Navíc, já se hodně rychle naučil obstojně česky a slovensky, což mi ohromně pomohlo přiblížit se vašim srdcím.

Působil jste v obou částech zakrátko rozdělené země. Jako rodáka jedné z nich mě zajímá, jaké odlišnosti mezi Čechy a Slováky vám nemohly uniknout.

První, co mi přijde na mysl: Češi vcelku přijali komunistické ideály za své, opustili víru a nalezli ji v socialistickém konzumu. Zato Slováci, ti ve své víře vytrvali. Také mohu říct, že lidé na Slovensku mi přišli milejší, otevřenější a méně záludní oproti Čechům, kteří působili ambiciózněji, s menším zájmem o spirituální součást života. Ale, prosím, ať to nevyzní, že proti vám něco mám. Já se do vaší země se vším všudy zamiloval. Na první pohled.

Což vlastně dokládá, že jste nějaký čas pracoval pro České velvyslanectví ve Washingtonu.

Ano, to bylo ve druhé polovině devadesátých let; na plný úvazek jsem napomáhal kontaktům amerických a českých obchodních společností. Jednak jsem využíval své češtiny a přehledu o českém prostředí, k tomu se mi neztratily znalosti z vysoké školy – na Brigham Youngově univerzitě (je soukromá a spravovaná mormonskou církví -  poz. red.) jsem vystudoval mezinárodní vztahy. Z dnešního pohledu musím konstatovat, jak moc mě mrzí, že jsem na ambasádě zas tak dlouho nevydržel. Práce to byla sice krásná, ale spíš administrativní a poněkud stereotypní. Tehdy jsem měl pocit, že to, co mě živí, by mělo být víc zábavné. Odešel jsem prodávat do maloobchodu. Vím, vyzní to pošetile a dneska to tak i vidím, ale byla to má volba. U prodeje jsem ale už zůstal. Vlastně napořád.

A přibližoval se rok 2001, kdy jste krátce před pádem newyorských Dvojčat rozeběhl opravdu velký byznys…

Určující bylo, že jsem se, přes již zmíněné rozpačité začátky v prodejní branži, vypracoval na školitele prodeje; cestoval jsem po celých USA, navštěvoval velké korporace a školil tamní zaměstnance. S úžasem jsem přitom zjišťoval, jak málo toho moji posluchači, kteří se na školení očividně koncentrovali, poté dovedli využívat v praxi; jak postupně klesali na úroveň obyčejných prodavačů. Tahle skutečnost, která se opakovala v bledě modrém korporaci od korporace, mě přivedla k hledání cest, kterak prodejcům vštípit stoprocentní přístup, návyky. Mým řešením bylo to, co dnes běžně znáte kupř. při komunikaci se svým telefonním operátorem, jež často začíná upozorněním: „Váš hovor bude nahráván.“ Před třinácti lety nic takového neexistovalo, ani u těch nejvýznamnějších a největších call center. Vynalezl jsem a nechal si patentovat řešení. Nazval jsem jej Maculon.

Přibližte mi jeho princip.

Maculon umožňuje monitoring telefonních konverzací, zprvu v reálném čase, brzy jsem ale vyvinul nahrávací software. Ten se dále upgradoval v program, který monitoroval a zároveň analyzoval práci mých klientů-prodejců, jimž posléze přinesl podrobný rozbor, kde našli jednak celkové skóre a hlavně detailně rozepsané silné a slabé stránky. Právě uvědomění si vlastních slabin a nedostatků vede k jejich rychlému napravení. A to umí Maculon, který dokonce začátkem tohoto roku zvítězil mezi 2500 projekty z celého světa, které se zúčastnily soutěže společnosti Amazon Web Services.

Předpokládám, že právě s rozjezdem a rozvojem Maculonu jste začal naplno pronikat do osobního rozvoje.

Přesně. Co ale bylo velmi důležité – já měl na čem stavět. Najednou jsem mohl zúročit mé teenagerské podomní prodávání i misijní praxi ve velmi ateistickém Česku, kde jsem se navíc naučil češtinu – čtvrtý nejtěžší jazyk na světě. Základy byly, ale chyběla nadstavba. A tu jsem začal objevovat poté, co jsem navštívil jeden seminář, který se velmi sofistikovaně zaobíral právě osobním rozvojem. Začal jsem shánět knihy, audionahrávky, navštěvovat semináře. K osobnímu rozvoji jsem začal vést i mé zaměstnance. Během dvou let jsem dospěl k vlastní originální osobně-rozvojové metodě, nazval jsem ji Power Training.

Jak byste své „dítě“ popsal úplnému nováčkovi v branži…

Power training, to je propracovaný program, do kterého jsem vtělil prvky team-buildingu, překonávání slabin a závislostí, umění koncentrace, umění překonávat krize… Power training jsem vystavěl tak, aby kompletně vylepšoval naše vztahy (partnerské, pracovní), i vztah se sebou samým.  Dá vám návod, jak lépe budovat svůj byznys. Přičemž v tom svém rozhodně preferuji minimální poplatek za naše služby, zato s výminkou podílu z růstu klienta… V tomto mě poučila zkušenost zpřed mnoha let, kdy Power training napomohl k navýšení profitu klienta o 50 milionů dolarů. Cena za mé služby činila 200 000; kdybych si, tak jako nyní, vyhradil 1–2 % z růstu a servisní službu dal třeba i gratis, profit mé společnosti mohl být nesrovnatelně vyšší...  

Chybami se člověk učí…

Ano, neopakovat omyly, to je také jedním z východisek Power trainingu, který je pro ty, co „chtějí víc, než mají nyní“, kdo svůj potenciál touží vyladit na 100 %. Má metoda vás naučí nastavit si osobní cíle na dalších pět, deset let. A musejí to být cíle nesnadné, zdánlivě nesplnitelné. Dosažitelné jen tehdy, když zapnete 100 % svých kapacit… Pochopitelně, Power training je pouhý začátek. Ta nejtěžší práce začíná po skončení našeho kurzu. Pot, krev a slzy…

To zní sympaticky „americky“… Jak vlastně Američané vnímají starý kontinent?

S dovolením bych odpověď začal převrácením vaší otázky: Jak Evropané berou Američany. Víte, docela se mnou zacloumalo, když jsem jako kluk žil v Německu, kam přijel na státní návštěvu prezident Reagan, a ulice byly plné demonstrantů s protiamerickými transparenty. Když jsem jako mladý navštěvoval české rodiny zaručeně som si vyslechl: „Na Americe je tohle a tamto dobré, ale toto či ono je hanebné, měli byste se nad sebou zamyslet...“ To Američané o Evropě zdaleka tolik nepřemýšlejí; většinou žijí v bublině, která končí na hranicích jejich města nebo komunity. Ale, prosím, aby to nevyznělo jako důkaz americké ignorance či nevzdělanosti. My jsme prostě natolik spokojeni se svým vývojem, že nemáme takovou potřebu ohlížet se na zbytek světa. Jistě, vnímáme, že Francouzi jsou snobští, Britové pobožní a Němci pyšní – ale jsou to jen nálepky, nejde o žádný silný sentiment… Abych ale byl úplně přesný, poslední dobou silně vnímám, jak se má země evropeizuje.

Rodina je pro vás vším.

Je. Mám Theodora, dvouletého, věčně rozesmátého kudrnáče, desetiletého Wesleyho – zaručeného šéfa každé party, třináctiletý syn hraje fotbal, o dva roky starší dcerka tančí. Ostatně, mrkněte se na mou rodinku: na Youtube zadejte heslo „wilsonpirates“.

Koukám, vidím a říkám: Velká šťastná rodina…

Díky. Víte, když jsem hledal ženu svého života, můj „radar“ hledal takovou, která bude jednou skvělou matkou. Moje žena Natalie je úžasná.  Má také dar „neutralizovat“ mé slabé stránky. Od dětství jsem horkokrevný, výbušný, netrpělivý, se sklony k depresím. Natalie je velmi, velmi vyrovnaná… Naše děti vychováváme tak, aby důvěřovaly nám a my mohli důvěřovat jim. Od prvních krůčků je učím, jak se poprat s nástrahami života, zároveň se snažím nedopustit, aby se do nich vryla nějaká zlá zkušenost. Chci, aby měly pocit, že mohou volně dýchat v rodině i mimo ni, aby měly sílu těžit svůj potenciál na 100 %.

Takže takový Power training v rodinném balení.

Vlastně ano, vtipné… Moje děti budou zkrátka lepší lidé, než jsem já.

Jak vidíte svou budoucnost, svůj osobní rozvoj?

Jsem si jistý tím, že buď kompletně prodám svou společnost, nebo se alespoň stáhnu do ústraní tak, abych nebyl poután pracovními záležitostmi. Mým cílem je být tu pro své děti v letech, kdy budou na vysoké, budou směřovat k vlastní rodině. Na vysokou se chci vrátit i já sám, toužím po dalším vzdělání. Toužím i po účasti na havajském Ironmanu (nejslavnější extrémní triatlon – pozn. red.); mimochodem, před nedávnem jsem se kvalifikoval na Bostonský maraton časem 3 hodiny 8 minut…

Moc hezký čas…

Díky. A ještě dodám, že na svůj důchod plánuji přesun do Evropy, buď k vám do Česka, nebo na Slovensko. Fascinuje mě vaše historie, miluju vaši krajinu, mám vás moc rád. Těším se na vás 15. října na pražském festivalu Inner Winner, 20. října budu mít i vlastní vystoupení v Bratislavě.

 


späť      späť